Cvrček

Při vánočním úklidu jsem objevil tento svůj ranný text z roku 1982, který nebyl nikdy zveřejněn. Tak třeba někomu zlepší náladu, ať máme letošní rok veselejší:

Je tu přede mnou malý, hnědý a má tu vlastnost, že je mým společníkem i nepřítelem v jedné otykadlené, nohaté osobě.

                Jednoho dne vstoupil bez klepání do mého příbytku a od toho okamžiku u mne bydlí. Já mu při svém vzrůstu zjevně nevadím, on mně ano.

                Naše nepřátelství se dalo logicky předpokládat, neboť se od sebe maximálně lišíme.

                Já jsem velký, on je malý.

                Já se snažím nikoho neobtěžovat, on leze na nervy každému, s kým přijde do styku v uzavřené místnosti.

                Já mám slušivě zastřižené vlasy, on má provokativní tykadla.

                Ve vzájemných soubojích za mnou stála celá chemická a biologická věda, za ním jenom jeho nepolapitelnost.

                Přesto nade mnou vítězil, a navíc mě připravoval o moji nejcennější devizu – zdravý rozum.

                Jeho drzost se stále zvětšovala. Zpočátku způsobně čekal, až ho ztišením domácnosti nechtěně pustím ke slovu. „Trrrrrr!.....,“ tak se představil. Poslední dobou ani nečekal na výše uvedené ticho a bouřlivě zasahoval do každé konverzace a v případě dámské návštěvy nelitoval vynaložených prostředků na správné ozvučení místnosti tak, že zástupkyně něžného pohlaví většinou znervózněla a pro samý cvrkot zapomněla, proč vlastně přišla.

                Přes veškerou zášť, kterou k němu chovám, zároveň pociťuji, že si ten malý otrapa zaslouží svým způsobem úctu za tvrdošíjnost, se kterou drnčí do světa neklamnou zprávu, že je tu a je tu rád.

                Život tropí hlouposti a i mistr cvrček se někdy ucvrkne. Tak to je i v případě mého nevítaného a pronásledovaného podnájemníka.

                Dnešní noci jsme si tedy v předsíni stanuli tváří v tvář. Jistý si mým spánkem, vydal se cvrček na procházku a svou ostražitost zapomněl ve svém doupěti pod prahem. Na jeho obhajobu uvádím, že neznaje, nemohl tušit, jakým budíkem může být po večeři snědený meloun.

                Nyní tu stojí ozářen předsíňovým svítidlem a je zjevně nervózní. Do pohybu se dáváme téměř současně. Tentokrát vítězím já a cvrček je v mé hrsti.

                Uvažuji co s ním.

                Napadá mě škodolibá myšlenka nasadit ho někomu ze svých osobních nepřátel do bytu nebo založit farmu na chov domácích cvrčků a nabídnout výsledky chovu zbrojnímu průmyslu jako psychologickou zbraň. V tomto rozjímání vycházím na ulici, držíce cvrčka v dlaních. Mám před sebou vidinu nabourané farmy, ze které mraky cvrčků zaplavují města a vyhánějí lidi z jejich příbytků. Mám vůbec právo způsobit takovou katastrofu?

                „Co s tebou kluku?,“ pravím svým dlaním a zjišťuji, že jsou prázdné. Cvrček vyřešil otázku své budoucnosti sám a jednoduše uprchl.

                Uklidněn se vracím domů, usedám na pohovku a celým tělem nasávám do sebe klid, který odchodem cvrčka vznikl. Opájím se svým vítězstvím nad hmyzí říší a zálibně hledím na dveře, kterými jsem cvrčka navždy vyprovodil.

                Náhle mi tvrdnou rysy. Pod prahem je nějaký pohyb. Už to leze – jeden, druhý, třetí, čtvrtý …… dvacátýsedmý…… stošestý……, nestačím ani počítat. V zástupech mi škvírou do bytu proudí malí, černí mravenci a neomylně míří do spižírny. Z jejich rozhodného kroku je vidět, že přišli vítězit a jsou si vědomi své síly.

                 Zneklidněn jdu spát. Převracím se z boku na bok a přemítám nad bitvami, které mě nyní čekají. Konečně přichází spánek.

                „Trrrrrrr…..!“

                Cvrček se vrátil.