Jak jsem jezdil a padal – část III. první pád

Čas běžel a než se člověk nadál, byl tu konec školního roku, maturita a rozlučka s bezstarostným studentským životem. Pochopitelně, že takové“drobnosti“ člověka neodvedly od základní otázky. Kdy a na čem budu jezdit?

Neustále jsme vedli „zasvěcené“ debaty, jaký stroj by byl optimální. Jawa nebo ČZ? A jaká kubatura? 175ccm? No není to špatné, ale to chce už tu novější „čízu“. 250 ccm? Jo, to by bylo něco. Ideální by byla už ta dvouválcová „číza“, ale ta se nedá prakticky sehnat. A Jawa? No nějaká ojetá by možná byla, ale kde na ni vzít? A co takhle Jawa 350? No to už jsme v říši snů. A zvládli bychom vůbec ten výkon? A k tomu ještě ta cena atakující 12000,- Kč, to byl prostě nepředstavitelný balík. Po těchto úvahách jsme tak nějak došli k tomu, že 250 je optimum, navíc ji známe z autoškoly a tak budeme vědět do čeho jdeme. Teď jenom, kde sehnat ji a na ni. S rodičovskou pomocí jsem nemohl počítat, protože moje maminka už tehdy žila s přesvědčením, že motorky se vyrábějí jenom proto, abych se měl na čem zabít.

             A do těchto teoretických úvah vtrhl kamarád Standa hned po maturitě a za 3000,- Kč koupil Jawu 250 panelku. Přesně takovou na jaké jsme se učili jezdit. Jak já mu záviděl. Ale Standa byl kamarád. Vzal mě na projížďku a potom za městem dokonce ukázal na řidítka a řekl:“Jeď.“ Byl jsem v sedmém nebi. Nasedli jsme, já jsem přidal plyn, pustil spojku a už jsme se nesli krajinou. Kdo nezažil nepochopí. V této euforii jsme vjeli do Hradce Králové a ze směru od Třebechovic se blížili ke světelné křižovatce u Tesly. Už z dálky jsem viděl na semaforu zelenou a zároveň propadl vnitřní panice, že pokud padne červená, tak se mi možná nepovede správně zastavit (přece jenom řidičák jsem měl sice rok, ale během toho roku jsem se svezl jenom krátce jednou). Volba tedy byla jasná, přidat plyn a musím to stihnout. A tak jsem také udělal a…… stihli jsme to. Nicméně byl tu malý háček, na těch světlech jsme odbočovali doleva a ono přece jenom honit zelenou a zároveň brzdit do zatáčky dost dobře najednou nejde. A tak se mi podařilo na poslední chvíli trochu ubrat a srdnatě jsem to naklopil. Standa zalitoval, že mi svěřil řidítka a to zvláště poté, co stupačka škrtla o asfalt, ale já jsem v euforii držel plyn a to odbočení trefil. Koutkem oka jsem ještě zahlédl vykuleného dopraváka, který stál na chodníku a obsluhoval semafory a bylo to za námi. Dojeli jsme a Standa se nechal slyšet, že už za mě nesedne. Upřímně řečeno, já bych za sebe také nesedl. Bylo mi jasné, že se zase dlouho nesvezu.

            Uplynuly dva měsíce. Standa se dostal na VŠ, já ne a od září mě čekal nástup do prvního zaměstnání v kamenolomu v Horním Lánově. Protože je Horní Lánov od Hradce Králové dost daleko, znamenalo to pro mě od pondělí do pátku tam bydlet. Bydlení bylo přímo v administrativní budově lomu, kde byly kanceláře, šatny, umývárna, kantýna a místnost, kde byly uskladněné limonády, postel a skříň. Ano uhodli jste, ta místnost se stala mým domovem. A tehdy přišel Standa s velkorysým návrhem. Prý mi na měsíc půjčí motorku, abych měl do Lánova jak jezdit, než vypukne zima. Byl jsem šťastný. Táta mi půjčil svůj zánovní vatovaný kabát, se slovy, že ho nesmím zničit, já se navlékl do spodek, džín, svetru, botasek, svářečských rukavic, Standovy přilby s motocyklovými brýlemi (integrálky jsme znali jenom z obrázků a pultů Tuzexu), na záda hodil batoh s týdenními zásobami a takto vybaven jsem vyrazil na své první pracoviště. Nevěřili byste, jak já se na cestu do práce těšil (samozřejmě jenom na tu cestu, ta práce byla takovou „komplikací“ navíc). Pracovní doba byla 8,5 hodiny a tak jsem měl čas na ježdění ještě i po práci.

            Jednoho dne jsem se rozhodl, že navštívím svoji babičku v Trutnově cca 30 km daleko. Svítilo sluníčko, bylo teplo, zkrátka idyla a tak jsem vyrazil. Už jsem viděl Trutnov na obzoru, když jsem zaregistroval, že se začínají stahovat dešťové mraky a v tom jsem spatřil stopujícího mladíka na krajnici. Řekl jsem si, je to kousek, za chvíli bude pršet, přilbu navíc sice nemám, ale ta už ve městě beztak není potřeba (ano takový byl tehdejší předpis), tak udělám dobrý skutek a svezu ho a tak jsem zastavil. Ze stopaře se vyklubal Němec a tak normální domluva se ukázala nemožnou a neznalost jazyka byla promptně nahrazena posunky a krátkými hesly. Z takto vzniklé komunikace vyplynulo, že dotyčný nejede přímo do Trutnova, ale do kempu, který byl poblíž. Taková zajížďka prakticky nestála za řeč a tak jsem velkoryse pokynul ať nasedne a vyrazili jsme. Po cca 5 km jízdy přišla odbočka doprava. Ukázal jsem, naklopil motorku, odbočil a sakra……….! Na asfaltu byl lehký pískový poprašek a přilnavost pneumatik se limitně přiblížila nule. Ani jsem se nestačil leknout a už jsme letěli. Motorka do protisměru, spolujezdec do příkopu a já poctivě drhl asfalt. „Ježišmarjá tátův vaťák“, proletělo mi hlavou a svět se zastavil.

            Zvedl jsem se a zjistil, že jsem celý, podíval se do příkopu, kde se sbíral lehce otřesený pasažér, ale zjevně bez oděrky. Znovu jsem koukl na sebe. Rukavice lehce přidřené, džíny protržené, levý kotník sedřený na krev (dodnes tam mám „silniční lišej“) a tátův vaťák? Bez oděrky – úkol jsem splnil, nepoškodil jsem ho. Teď je na řadě motorka. Zvedl jsem ji a parabola reflektoru se zahoupala na kabelech. Nasadil jsem ji zpět a pokračoval v ohledávání. Pravá stupačka ohnutá a zespodu prodřená na železo. Hmmm, to je horší. Zkouším nastartovat. Motor chytá na první šlápnutí. Ukazuji „Helmutovi“ ať nasedne, že jedem dál, ale zbabělý Germán odmítavě vrtí hlavou a zrychleným krokem prchá z místa nehody směrem ke kempu. Nu což, „nechceš jet, tak si jdi,“ říkám si v duchu a vyrážím směr Trutnov. Ale co to? Motorka se nějak divně kroutí. A sakra vyosil jsem přední vidlici. No nic, pojedu pomalu. Zase vypadl reflektor. Zastavuji, dávám ho zpět a zbytek cesty ho přidržuji levou rukou. Takto zvolna míjím i hlídku VB stojící na krajnici, která na mě nechápavě zírá. Z návštěvy babičky není nic. Jedu za svým trutnovským kamarádem z dětství a u něj v garáži, rovnáme stupačku, vidlici a řádně upevňujeme reflektor. Motorka je opět v cajku a já se vracím do Lánova. Ale co to? Kde je radost z jízdy? Najednou zjišťuji, že má dosavadní jistota je pryč. Že kdybych nemusel, že bych už na motorku nesedl. Na každou zatáčku hledím s obavami a tohoto pocitu se budu ještě dlouho zbavovat. Ani jsem se nenadál a byl tu konec měsíce. Standovi jsem motorku vrátil (ani nic nepoznal) a přede mnou byla zima a další snění o vlastní motorce. Ale to zase příště.